Jestliže ještě v první polovině šedesátých let řada hodnocení Johnsonovy tvorby zpravidla vysoce oceňovala jeho kultivovanost („Nehledě na jeho zběhlost ve všech historických epochách je Johnsonova urbánní architektura charakterizována zálibou v elementárních stavebních hmotách, perfektnosti detailu, formálně přesné eleganci v plánování, které navíc definuje nahodilé okolí jeho staveb, a v citu pro přírodu a krajinu … Johnsonova práce jako kritika a pedagoga účinek jeho staveb ještě zesiluje.“ William H. Jordy, in:Lexikon der modernen Architektur, Droemer - Knaur, München / Zürich 1963, str.163), tak koncem šedesátých let narůstá kritičnost vůči jeho dílu i osobě – ta byla již naznačena ve výše uvedené citaci H. Klotze. >>>

Rozvíjející se postmoderna totiž vyvolala diferencovanější hodnocení moderny, ale tím se začlo měnit i hodnocení díla P. Johnsona, tedy té osobnosti, která dala intelektuální i organizační a v neposlední řadě i lidský podnět k importu moderní architektury do USA. Heinrich Klotz jej začne řadit do kolonky historizujícího eklekticismu, Johnson je mu nejvirtuóznějším představitelem této tendence.
V tomto smyslu je velmi příznačné i Klotzovo drsné odsuzující hodnocení estetiky „historizujícího eklekticismu“ Johnsonovy těžké monumentální věže Kline Biology Tower pro universitu v Yale (New Haven, 1966): „Tato věž je právě tak eklektická jako Pentagon, nebo jako klasicismus dvacátých a třicátých let“.(H.Klotz,cit.d.,str.57) P. Johnson, ve kterém H. Klotz nachází sice nejvirtuóznějšího eklektika, tedy představitele jedné z cest, jak se vyhnout tlakům funkcionalismu, ale současně v něm identifikuje architekta postrádajícího humor, vtip a ještě hůře: „Johnson není ve svém konzervatismu schopen relativizace historických forem; a také potom, když jsou historické reminiscence modernizovány, zůstávají ve svém obsahu vážné. Zůstávají >monumentální< …Johnson, ironik v rozhovoru, se vyjadřuje ve své architektuře zcela bez vtipu. A také jeho nejnovější stylové adaptace, jeho gotický skleněný mrakodrap (PPG Building v Pittsburgu, 1979-1985,pozn.O.Š.) a jeho mrakodrap – Chippendale (budova firmy AT&T s vrcholem v chippendaleském stylu,pozn.O.Š.), dotčeny duchem Moora a Venturiho, budou přesto stát mezi mrakodrapy Manhattanu jako povýšené monumenty. Vážné jsou formy, vážný je obsah: konzervatismus, který se duchaplně upraví“ (H. Klotz,cit.d.,str.57-58;text v citaci podtrhl O.Š.). To jsou nezakrytě až kruté úsudky.Řečeno přímo: respektovaný historik a teoretik architektury H. Klotz Philipu C. Johnsonovi upírá schopnost a sílu dospět k postmoderně, to, co se u Johnsona tváří jako postmoderna (AT&T Building) je pro něj neživotné, je to v tomto gnozeologickém a hodnotícím rastru H. Klotze a W.Pehnta pouhá Johnsonova kultivovaná hra vzdělaného a rafinovaného architekta, ale výsledek jeho práce motiv hry – jako signifikantní postmoderní motiv propojený s radikálním eklekticismem – neobsahuje.


Říká se,že v New Yorku existují dva druhy mrakodrapů, nudné a pak ty pravzláštní-„Philip Johnson přispěl k oběma typům“(R.G.Wilson). Budova AT&T,dnes již SonyBuilding,
realizace 1978-1982,P.Johnson a.Burgee, varianta k projektu, první postmoderní mrakodrap.

V architektuře nejmnohoznačnějšího a nejinterpretovanějšího „nejvirtuóznějšího eklektika“ – P. Johnsona – se realizuje konec moderny, v jeho tvorbě jsou její principy dovedeny se vší možnou konsekventností až do konce: „Eklekticismus uzavírá modernu – jako nejprominentnější ze všech stylových možností“ (H. Klotz). Proto je P.Johnson nejvirtuóznější eklektik zároveň nejinterpretovanější architekt. Ale jeho dílo bylo takovýmito úvahami H.Klotze sevřeno do moderny – Johnson by pak zůstal,obrazně řečeno, i ve svých posledních dílech pozdním a posledním květem moderny.
Pokusme se podívat ještě jednou na Johnsonovu historizující tvorbu ze šedesátých let méně kriticky a spíše očima Johnsona samého. Jestliže tvorba F. Lloyda Wrighta je interpretována jako nekončící, vždy znovu obnovované napětí mezi autoritou klasického řádu a vitalitou asymetrického půdorysu, jako zápas o nalezení adekvátní formy pro transformaci industriální techniky do umění, tak v tvorbě erudovaného klasického historika a filosofa současně úspěšného architekta Philipa Johnsona se takovýmto vůdčím tématem po výchozí velice moderní touze propojit technologie s ostatními součástmi života stává zejména v šedesátých a sedmdesátých letech nalezení východiska z útlaku funkcionalismu, úsilí o obnovení vztahu k minulosti (Johnson: „Jsem tradicionalista. Věřím v historii“). Johnsonovým proklamovaným vzorem ve způsobu jak využít tradice k novým úkolům, jak propojit tradici s novátorstvím se stal Geoffrey Scott. Jestliže v prvé etapě architektonické tvorby je Johnsonovi vzorem funkcionalismus a mezinárodní styl a jeho mentorem Mies van der Rohe, tak patronem jeho následující architektonické tvorby – jejímž tématem je komunikace s historií – se stává Geoffrey Scott(1883-1929,srv.O.Ševčík:Geoffrey Scott-Architektura renesance jako architektura experimentu,in:Forum architektury a stavitelství,č.1,1999). Že tento architekt zvládal úkol sloučit aktuální potřeby s dědictvím historie ve své teorii renesance geniálně a nadčasově není pochyb. Johnsonova virtuozita v zacházení s minulostí inspirovaná G. Scottem z něj činí nejmnohoznačnějšího eklektika 20. století. U Scotta i u Johnsona dominuje kontinuita, programový respekt k tradici, absence exhibice, snaha artikulovat tvarosloví – řeč minulosti pro nové podmínky a zejména jedinečné propojení experimentu s konvencí. To vše prokazuje Scott ve vztahu k renesanci, Johnson mimo jiné opakovaně ve vztahu ke gotice (PPG – Building). To, co na Johnsonovi některé kritiky nekonečně irituje, je, jak se zdá, jeho takřka neomezená schopnost, tvořit kultivovaně v mnoha stylech (snad jen Wrightova organická moderna se nestala objektem Johnsonových variací) – ostatně Johnson to říká přímočaře: „Já se pokouším vytáhnout z dějin to,co se mi líbí.“ Navíc změnit rukopis není pro architekta P. Johnsona žádná hanba, ba naopak; dát trhu to, co tak požaduje a co mu podléhá, co je běžné, nepředstavuje morální manko.

>>> První díl seriálu:
Philip Johnson-nejvirtuóznější a nejmnohoznačnější architekt dvacátého století
>>> Druhý díl seriálu:
Johnsonovy realizace – Glass House

>>> Čtvrtý díl seriálu:
Philip Johnson - Sedm hesel v naší profesi

>>> mezititulky redakce

>>>Psáno pro slovenský časopis ARCH<<<